Po nemoci pro mě začalo plodné období práce. Mnohé mé hlavní práce vznikly teprve potom. Poznání nebo nazírání konce všech věcí mně daly odvahu k novým formulacím. Nepokoušel jsem se už prosazovat své vlastní mínění, nýbrž svěřoval se proudu myš lenek. Tak se ke mně blížil jeden problém po druhém a zrál ke zformování.Ukázka z toho, co prožíval:
Avšak z nemoci pro mě vyplynulo ještě něco jiného. Dokázal bych to formulovat jako přitakání bytí - jakési bezpodmínečné „ano" tomu, co jest, bez subjektivních námitek. Přijmout podmínky existence takové, jak je vidím, tak, jak je chápu. A akceptovat svou vlastní bytost, takového, jaký právě jsem. Na počátku nemoci jsem měl pocit, že jsem učinil ve svém postoji nějakou chybu, a proto jsem za úraz do jisté míry sám odpovědný. Avšak prochází-li člověk cestu individuace, žije-li život, musí snést i omyl, jinak by život nebyl úplný. Neexistuje záruka - v žádném okamžiku - že ne propadneme omylu nebo smrtelnému nebezpečí. Domníváme se možná, že existuje jistá cesta. Ale byla by to cesta mrtvých. Pak by se už nic nedělo nebo by to v žádném případě nebylo správné. Kdo jde jistou cestou, je téměř mrtvý.
Teprve po nemoci jsem pochopil, jak důležité je přitakání vlast nímu osudu. Neboť takto je zde já, které neselže ani potom, když se děje něco nepochopitelného. Já, které vydrží, které unese prav du a které dorostlo světu a osudu. Pak člověk s porážkou prožívá i vítězství. Nic se neruší - ani venku ani uvnitř; neboť vlastní kontinuita čelila proudu života a času. Avšak to se může dít jen tehdy, když se člověk všetečně nemíchá do záměrů osudu.
Také jsem dospěl k náhledu, že člověk musí jako něco skutečně existujícího přijímat myšlení, jež se děje v něm samém, a to mimo veškeré hodnocení. Kategorie pravdivého a nesprávného sice stále existují, avšak vedle jako nezávazné; neboť existence myšlenek je důležitější než jejich subjektivní posuzování. Jako existující myš lenky nelze však potlačovat ani úsudky, neboť patří k projevu ce losti.
O kráse a intenzitě citů během vizí si nelze učinit žádnou před stavu. Byly tím nejohromnějším, co jsem kdy zažil. A pak ten kontrast - den! Tu jsem byl zmučený a s nervy naprosto na dně. Všechno mě iritovalo. Všechno bylo příliš hmotné, příliš hrubé a příliš těžkopádné, časově a duchově omezené, uměle zúžené k nepoznatelnému účelu, a přece to mělo cosi jako hypnotickou sílu namlouvat si, jako by to byla skutečnost sama, zatímco člověk přece zřetelně rozpoznával její nicotnost. Navzdory znovu zhodno cené víře ve svět jsem se v podstatě od té doby už nikdy zcela nezbavil dojmu, že „život" je výřez existence, který se odehrává v trojrozměrném systému světa připraveném k tomu účelu.
Více viz Carl Gustav Jung: Duše moderního člověka, kapitola Vize.
Na den přesně před 3. lety jsem poslouchal rádio 1, kde začal rozhovor s Doc. Ing. Miloslavem Králem, fyzikem, teoretikem vědy, který se již v 60. letech zabýval kybernetikou a teorií řízení. Jako ateista prodělal podobné zážitky jako Jung a setkal se s - jeho slovy nevědomím a Bohem - a stal se z něj věřící člověk. Ve svých knihách dokazuje Boha z vědy: tedy s pomocí kvantové mechaniky, kybernetiky, Jungiánské teorie psyché a dalších. Ukázka:
Před svým vnořením do nevědomí jsem byl pevně přesvědčen, že náš vesmír má počátek ve Velkém třesku, jak standardně předpokládá moderní fyzika. Mýlil jsem se, neboť to, co jsem nyní zjistil, posunulo tento počátek mnohem dále, než kam sahá Velký třesk. Zcela neče kaně mi bylo umožněno vnořil se až do „Vesmírného Absolutna", které je v různých mytologilch i v křesťanství interpretonáno jako Bůh Stvořitel. Nikdy předtím, dokonce ani po svém prvním setkání s nevědomím bych si nepomyslel, že je možné setkat se s Bohem tak, jak jsem to zjistil během devíti hodin pozemského času na židli u svého psacího stolu s otevřenou Biblí před sebou. Musím zdůraznit, že žádného Boha jsem smyslově nevnímal. Neviděl jsem ho v žádné z podob, kte ré pamatuji z uměleckých výtvorů, ani jako světlo, k němuž se údajně přibližuje naše duše, když se v klinické smrti oddělí od pozemského těla. Boha, se kterým se mé vědomé já „setkalo", jsem prožíval jako jakýsi „Živý Logos" celého kosmu a častokrát se mi při tom vynořila biblická věta: „Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a Bůh byl Slovo." Velice zřetelně jsem rozpoznával základní atributy, které k tomuto Logu patřily: neomezenou vědoucnost, neomezenou mohoucnost a absolutní mravnost, k níž patří absolutní spravedlnost a láska ja ko soudržnost (kompatibilita) celého Bohem stvořeného kosmu. Již z tohoto neúplného výčtu Božích dispozic vyplývá, že člověk se svou omezenou vědoucností, mohoucností a mravností jej nemůže pochopit vjeho celé synchronní (bezčasové) komplexitě. Zjistil jsem, že Božská stvořitelská aktivita se neomezuje jen najeden kosmos, jehož jsme my jakožto živoucí lidé součástí, ale že kosmů je bezpočet a nemají stejná počáteční pravidla (stejnou vnořenou pa měť) jako náš vesmír. Bůh může jejich časový rozvoj kdykoli ukončit a anihilovat všechny struktury, které se z jejich paměti vynořily jako „reálné světy". Moje vědomé já mělo účast výhradně jen na Božích aktívitách v našem kosmu a do ostatních nemělo kognitivní vstup. Vyjádřeno matematickou metaforou, prožíval jsem jen „diferenciál Boha Stvořitele", který vytvořil náš kosmos a dal mu smysl. Zakoušel jsem v tomto smyslu Boží vševědoucnost a vše mohoucnost, jako kdyby to byly moje vlastní dispozice. Vše, co mne napadlo, jsem byl scho pen ihned pochopit, neboť má kognitivní činnost nyní neprobíhala v čase pozemského světa, nýbrž byla synchronní. Vzpomínám si, že před mým duševním zrakem se objevovaly kosmy a jejich přeměny v podobě podivných „mřížovitých tvarů", v nichž nekonečno přestávalo být nekonečnem, a totéž světlo se vždy znovu vracelo do aktivit kosmů. Později, když jsem se se známil s fyzikální teorií všeho, jsem s velkým překvapením zjistil, že tyto mřížovité tvary od povídají Calabiho-Yauovým tvarům superstrunové M-teorie.
Ten člověk dnes přednáší ve 4 světových jazicích (viz např. Newtown college http://www.newtoncollege.cz/en/index.html?pageid=8&profil=1) a vydává další knihy.
Navíc doporučuji poslechnout zmíněný rozhovor, takhle pomatený člověk nemluví:
