Duše není funkcí mozku, člověk není funkcí genů, život není funkce hmoty

Příjemně mě překvapilo, že na stránkách C.H. v Reflexu 24 vyšel poměrně nepopulární názor ohledně genů. Jednalo se o pesimistické zhodnocení výsledků mapování lidských genů a nemocí, viz Tři miliardy dolarů stálo lidstvo přečtení vlastní dědičné informace:

Pod praporem skeptiků stanul i David B. Goldstein z univerzity Duke v americkém státě Severní Karolína.

"I po obsáhlých pátráních po genech běžných nemocí dovedeme vysvětlit jen velmi málo jejich výskytu z genetických znaků," řekl deníku New York Times. "Pro schizofrenii a bipolární poruchu nemáme skoro nic. Pro cukrovku 2. typu jsme našli 20 variant genů, jež ale vysvětlují jen něco mezi dvěma a třemi procenty jejího výskytu."

Spíše než technicko-akademický pohled skrze geny je mi blízký Jungův pohled na člověka:

Skutečnost, že všechny duševní choroby jsou chorobami mozku, však nikdy nebyla dokázána, a ani dokázana být nemůže, protože pak by se také dalo dokázat, že člověk tak či onak myslí nebo jedná proto, že se v té či oné buňce vytvořila nebo rozpadla ta či ona bílkovinná částice. Takový názor přímo vede k materialistickému evangeliu: "Člověk je to, co jí." Tento směr myšlení by rád chápal duševní život jako asimilační nebo desimilační procesy v mozkových buňkách, které je nutno pojímat pouze jako laboratorní syntézu nebo rozklad, neboť přemýšlet o takových pochodech v době, jakou jim dává životní proces, je zcela vyloučeno, dokud nedokážeme přemýšlet o životním procesu jako takovém.

Pokud však trváme na platnosti materialistického nazírání, museli bychom o buněčných pochodech přemýšlet právě tímto způsobem. Tím bychom ovšem materialismus překonali, neboť život pro nás nemůže být funkcí hmoty, nýbrž procesem, který existuje nezávisle sám i sobě, a energie i hmota jsou mu podřízeny. Život jako funkce hmoty by vyžadoval generatio aequivoca (samoplození). Důkazu, že něco takového existuje, se však ještě dlouho nedočkáme. Nic nás neopravňuje chápat psýché jako mozkový pochod a stejně tak nás nic neopravňuje chápat život z jednostranného, svévolného a neprůkaznického materialistického hlediska - a to nemluvím o tom, že už samotný pokus představit si něco takového je pošetilý a vždycky k pošetilostem vedl, jakmile byl brán vážně. Psychycký proces je naopak třeba pokládat za psychycký proces a nikoli za organický buněčný pochod.Velice se rozhořčujeme nad "metafyzickými fantomy", když někdo vysvětluje buněčný proces vitalisticky, a na druhé straně se fyzická hypotéza pokládá za "vědeckou", ačkoli není o nic méně fantastická. Hodí se však materialistickému předsudku, a proto je vědecky posvěcen každý nesmysl, jakmile slibuje, že promění psychickou skutečnost ve skutečnost fyzickou. Doufejme, že už není daleko doba, kdy bude tento cop zrezivělého a bezmyšlenkovitého materialismu zástupců naší vědy ustřižen.

Carl Gustav Jung, Výbor z díla I., str. 216-217

Jenže člověk se svou povahou bude hledat důvody mimo sebe, zodpovědnost mimo sebe, a tady jde velmi dobře materialistická koncepce nemoci jako důsledku genové soutěže, psychycké nemoci jako poruchy mozku, atp. Něco, mimo mou kontrolu a zodpovědnost, na co se dá poukázat prstem: "Tady ten gen může za to, že se přežírám a mám vysoký tlak a cukrovku! Tady ten gen může za to, že jsem byl své ženě opakovaně nevěrný! Tady ten gen může za to, že mám depku! Společnost může za to, že nemám práci a peníze a jsem nula! Moje rodina může za to, že jsem kretén!"

A tak se spousta Jungových současníků opřela do jeho teorie, jak sám píše:

Důsledky jsou i pro naši psychologii stěží pochopitelné: člověk by už neměl koho obvinit, koho činit odpovědným, koho poučovat, polepšovat a trestat! Musel by s tím vším začít spíše u sebe; vše, co chce po druhých, by musel chtít sám po sobě.

Protože druhého a nic kolem nevnímáme přímo, jakousi "přímou datovou linkou", ale zprostředkovaně přes vnitřní obrazy, interference nevědomí...